Myslela jsem si, že si svoji hodnotu a přijetí musím zasloužit, aneb cesta posedlostí jídlem, vlastním vzhledem a úspěchy

 

Rok 2013 cca 32 kilo

 Rok 2018 cca 42 kg

Vlevo v prosinci roku 2013 den mého maturitního plesu

Vpravo v lednu roku 2018 v mé oblíbené práci

Je rok 2010 a jedna 16ti letá holka, které se za poslední rok z ničeho nic najednou úplně změnil pohled na svět, sedí jako každý večer na posteli, zavřená ve svém pokoji, a brečí. Nechápe, co se stalo, jen už si prostě nedokáže užívat života tak, jako dřív. Najednou má pocit, že se na ni okolí dívá skrz prsty a pomalu začíná věřit tomu, že je vážně jiná a že přijetí a svoji hodnotu si musí zasloužit. Nemá žádné zájmy a koníčky, nic ji nebaví. Do ranních hodin vysedává u počítače na internetu. Na diskuzích si píše s lidmi, které nikdy nepozná osobně. Po v průměru 5ti hodinách spánku ráno vstává do školy. Odpoledne vyčerpaná, bez energie a s bolestí hlavy přichází domů a jde si lehnout. O víkendu na párty. První zkušenosti s alkoholem. Nejasná mysl. Zase škola. Nuda. Už to nejde tak snadno, jako na základce. První trojky na vysvědčení. S odřeným zadkem. Začarovaný kruh.

 

Přišla jsem si jiná. Měla jsem pocit, že nezapadám do společnosti. Neměla jsem žádné koníčky, ničemu jsem se nevěnovala… Můj život pomalu ztrácel smysl…

Ani nevím, kdy nastal ten zlom, ale řekla jsem si, že takhle dál žít nechci. Chci být se sebou spokojená, chci se líbit a být oblíbená. Ale myslela jsem si, že toho dosáhnu, když na sobě něco změním,... Když se změním… Třeba když zhubnu, začnu se lépe oblékat, žehlit si vlasy a schovám pupínky za makeup… A taky máknu ve škole....

Začala jsem se zajímat o stravu a pohyb. Naučila jsem se snídat, jíst pravidelně a pít čistou vodu. Doma jsem si cvičila. Zase jsem po letech sedla na kolo.

O Vánocích jsem potom dostala knihu Tajemství od Rhonda Byrne a dozvěděla se o síle našich myšlenek a o tom, že můžeme mít cokoliv, co si jen dokážeme představit. Namalovala jsem si obrázek s textem: Don't give up what you want most for what you want now a později, kdykoliv jsem měla chuť to vzdát, jsem si ten text četla a tu čokoládu (nebo jiné jídlo, které jsem si zakázala) jsem si nedala nebo se sebrala a na to kolo prostě šla.

Pomalu jsem začala měnit i svůj spánkový režim. Večer jsem chodila dřív spát a ráno si nastavovala budík, abych se stačila nasnídat. Po škole jsem sedla na kolo a jela se projet. Místo nočního vysedávání na internetu jsem si vzala učení do postele. Trochu jsem obměnila šatník a začala si žehlit vlasy. Taky jsem si zašla na gynekologii pro antikoncepci, abych se zbavila akné a na dermatologii pro kortikoidy na atopický ekzém.

Zprvu jsem byla nadšená. Můj život dostal nový smysl. Měla jsem cíl, za kterým jsem si šla. Po prvních výsledcích (kilech dole, úspěších ve škole a bez pupínků a ekzému) jsem na sebe začala být pyšná a hnalo mě to kupředu. A co teprve když začaly přicházet první ohlasy (chvála a obdiv) od okolí…

Jenže uvnitř sebe jsem stále tak nějak nebyla spokojená. Chtěla jsem víc.

  

Dále jsem se zajímala o stravu. Začala vyřazovat určité druhy potravin o kterých jsem usoudila, že do zdravého jídelníčku nepatří. Následně jsem začala zmenšovat porce. Kila šla dolů, mé nadšení nahoru. Jenže jsem vlastně najednou neřešila téměř nic jiného. Dost jsem se uzavřela sama do sebe. Začala jsem hladovět. Večer usínala vyčerpaná a s křečemi do břicha. Když jsem se neudržela a dala si něco zakázaného, měla jsem výčitky a pocity selhání. O to menší porce jsem si druhý den dala nebo o to víc kilometrů na kole ujela. Odmaturovala jsem se samýma jedničkami a dostala se na vysokou.

  

Strava, kterou jsem si nastavila se nedala dlouhodobě udržet. Musela jsem začít navyšovat porce, ale stále jsem se snažila držet striktně zdravý jídelníček. Žádné sladkosti, žádné smažené. Jen potraviny v co nejvíce přirozené podobě, hodně ovoce a zeleniny. A pravidelný režim. Čtyři až pět jídel za den. Zpravidla ve stejnou hodinu každý den. To vše také kvůli tomu, že se začalo vracet akné i atopický ekzém. Přišlo mi, že mám čím dál menší vůli. Striktní dodržování zdravého jídelníčku se začalo střídat se záchvaty přejídání. Dostala jsem prospěchové studium od univerzity.

Další zlom nastal, když jsem odletěla na tři měsíce na odbornou zahraniční stáž. Tam jsem hodně narušila svůj nastavený režim. Jenže když jsem se vrátila, najednou jsem nevěděla, jak to mám teď dělat. Začala jsem se pravidelně, téměř dennodenně přejídat. Přibrala jsem a má váha byla ještě vyšší, než když jsem úplně na začátku začala hubnout. Také jsem začala mít dost divné stavy. Nedokázala jsem se soustředit na učení, bušilo mi srdce, jen jsem seděla a koukala do zdi. Začala jsem s koučinkovými terapiemi s Míšou z Cesta skrz. Odstátnicovala jsem s červeným diplomem a byla přijata na navazující studium na prestižní školu do Prahy.

 

Hlavní město, škola, práce… Sice se už nepřejídám, ale stále řeším jídlo víc, než bych sama chtěla. Nějak mě zlobí zdraví. Zase ty divné psychický stavy…

Takhle už dál žít nechci…

STOP!!!

Ve vteřině jsem se rozhodla toho všeho vzdát a vrátit se domů.

Teď zpětně si uvědomuji, že v tu dobu pro mě byla posedlost jídlem, vlastním vzhledem a úspěchy záchranou kládou, když jsem se začala topit ve vlastním životě…. Vlastně mi pomohli, za což jim vděčím… Divíte se? Ale bez nich bych nebyla tam, kde jsem teď a nebyla bych člověkem, kterým jsem nyní…

Mělo to samozřejmě i své proti. Dlouho dobu jsem se bála té klády pustit… Byla to pro mě jistota.. A kdo mi měl zajistit, že když se pustím, dokáži doplavat až na břeh…? Musela jsem začít sbírat odvahu a zkoušet se té klády alespoň na chvíli pustit a udělat pár temp kolem ní. Trénovat. Ale neměla jsem stále dost odvahy, ale ještě hodně strachu, takže jsem se jí po pár tempech zase chytila…

Problém není jídlo ani tvoje váha, to je jen zástěna, která odvádí tvoji mysl od opravdových problémů a strachů, které nedokážeš řešit… Mysl se zaměstnává něčím jiným, dělá problém z něčeho, co ve skutečnosti problém není (jídlo, váha), protože tím odvádí pozornost od řešení něčeho, s čím si neví rady a přivádí jí to do úzkých -> ztráta smyslu v životě, špatné vztahy, malé sebevědomí, člověk si nevěří, nesebeláska,...

Víš, když jsem před těmi lety začala mít pocity, že jsem jiná a divná, a že si svoji hodnotu a přijetí musím zasloužit, nikdo mi neřekl, že tak to není, že problém není můj vzhled a moje váha, a že když zhubnu, začnu sledovat trendy a podle nich žít, abych zapadla, nic se nezmění… Že pravým problémem je to, že vidíme problém v tom, v čem není… Že máme z nějakého důvodu malé sebevědomí, že si nevěříme, že si nejsme vědomi své hodnoty, kterou má každý stejnou už ze samé podstaty bytí… Že si nepřijdeme dost hezcí, takoví jací jsme, jací jsme se narodili, jakou podobu si naše duše vybrala, jaké si nás Vesmír chtěl stvořit… Mně tohle tehdy nikdo neřekl a tak jsem spadla do PPP (poruch příjmu potravy) a dalších posedlostí a obsesí. Byla to dlouhá a náročná cesta, abych si tohle uvědomila a stále nemám plně vyhráno. Mnohé si ale již uvědomuji a tak bych to chtěla předat dál… I kdyby si tohle měla přečíst jediná osoba a mělo by ji to zachránit před posedlostí jídlem a svým vzhledem, mělo to smysl!!

Asi začínám chápat, proč jsem sklouzla k posedlosti jídlem a svojí postavou, ale i nutkavé tendenci neustále se něčím zaměstnávat. Nedokázala jsem přijmout část sebe sama, o které jsem se domnívala, že je nesprávná a mohlo by mě za ni okolí odsoudit, nepřijmout…, protože odsouzení a nepřijetí jsem se bála (a kdo se nebojí?)... Odsouzení a nepřijetí za to, jak vypadám, za to, jak jsem se narodila… jiná, než většina…

Toužila jsem být všemi přijímána a tak jsem se snažila o dokonalost… Vše to, co jsem u sebe považovala za nedokonalé a nesprávné jsem potlačila a abych to potlačené udržela, začala jsem na to místo vkládat jiné aktivity, obsese a závislosti… Posedlost jídlem, nejprve hladovění, následné přejídání… Sport… Vzhled… Úspěch ve škole a další...

Je čas vydat se na cestu do hlubin své duše… Odendat všechny ty záklopky, které jsem položila na aspekty mé osobnosti, které se mi nelíbily… Je čas se s nimi opět setkat, omluvit se, s pokorou je přijmout a provést je zpět na světlo… Vše to, co je uvnitř mě je v pořádku. Patří to ke mně. To vše mě utváří, díky tomu jsem, kdo jsem. Jedinečná, dokonalá bytost, jako všichni ostatní. Se všemi pozitivy i negativy, zlozvyky i talenty, radostmi i smutky… A tak je to správně ❤.

Má odlišnost je má výjimečnost, je to dar, je to něco, co mě dělá jedinečnou a zajímavou.

Jsem tou nejlepší verzí sebe sama jakou dokážu v tuto chvíli být ❤. A každý den se o to snažím a pracuji na sobě. Baví mě to. Baví mě to, jak se vyvíjím, jak se proměňuji, jak se mění moje myšlení a přístup k sobě samé a k životu. Život je dar. Jsem vděčná! Jsem šťastná a vděčná… Tady a teď! Děkuji!!

Zdá se mi, že konečně začínám vnitřně pociťovat, že se mám opravdu a upřímně ráda. A že tím pádem chci pro sebe jen to nejlepší.

Photo by Músai photo

Jsem pyšná na to, kým jsem ❤.

T. ❤